Sny, které si nikdy nesplním

8. října 2018 v 20:20 | Black soul
Vždycky, když mě chytne panický zachvat ala co vlastně dělám se svým životem, snažím se uklidnit a přemýšlet, co vlastně od života chci. Co je takovým mým super cílem, kterého bych jednou chtěla dosáhnout, bod, do kterého, když se dostanu, tak budu mít všechno, co bych od života chtěla. Některé věci jsou tak trochu samozřejmost, něco, co se jednou určitě stane, možná ne v takové míře, jak jsem si představila, ale rozhodně to tomu nějak bude podobné; a některé věci jsou bláznivé.


Není nějaký citát, který říká, že sny mají být trochu šílené? Nebo jsem si to jenom vymyslela? Eh, jsem líná to googlit.

Věci jako být šťastná, blah blah blah, jsou trochu ohrané, i když každý chce být šťastný. Co si pod svým štěstím představuju? Já vlastně ani nevím. Občas mi přijde, že jsem předurčená k tomu, abych nikdy šťastná nebyla. Jsem takový typ člověka, co se jeden den rozhodne pro něco a druhý den už to neplatí. Vždycky se pro něco krátkodobě nadchnu a to na nějakou dobu zaplní to prázdné místo v mém životě, ale potom to vyprchá a já hledám něco jiného, co mě bude zajímat. Moje máma vždycky říká, že jsem hrozně nestálá a že nikdy nevím, co chci. A má pravdu. Tak trochu.

Řeknu vám tajemství. Můj velký sen, který si nejspíš nikdy nesplním, je otevřít si kavárnu, nebo restauraci, nebo malý krámek s ručně malovaným oblečením. Jedno z toho určitě, jen jsem se ještě nerozhodla co. Miluju pečení a zkoušení nových věcí a jsem naprosto závislá na kofeinu. Taky ráda vařím a experimentuju a zkouším nové věci, ale když dojde na estetickou stránku jídla, tak na tom bych musela ještě zapracovat. Taky už jsem pár věcí namalovala na trička a rozdala to přátelům k narozeninám, svátkům nebo Vánocům. Sobě jsem si taky pár věci namalovala a moje taška Tokyo Ghoul už sklidila pár pochval. Nemluvím o ničem velkém, malinká kavárnička, restauračky nebo obchůdek. Kde?

Teď je čas, aby jste se začali smát, protože.... Lokace se vždycky změní. Záleží na tom, jestli jsem zrovna četla nějakou knížku, viděla film, seriál, anime, nebo jenom fotku na tumblr. Ano, je to bláznivé, ale...Já jsem trochu blázen.
Když jsem četla sérii Rosemary Beach of Abbi Glinnes, chtěla jsem se podívat na Floridu, otevřít si kavárničku u pláže a bydlet tam. Taky už se hrozně dlouho chci podívat do Austrálie, protože prostě to je number 1 na mém listu míst, které chci navštívit. Pokaždé, když vidím fotku Sydney nebo nějaké video, trochu to zabolí, protože je to jedna z věcí, o které jsem si celkem jistá, že se mi nikdy nesplní. Navíc otevřít si business v Austrálii? To asi nebude úplně jednoduchá záležitost. *šílenost nabývá na intenzitě*.
Nedávno jsem dočetla několik knížek, které se všechny odehrávali v Bostonu, a tak samozřejmě, můj praštěný mozek si ppředstavoval, že si malou kavárničku/ostatní nápady, otevřu v Bostonu, protože proč ne? Představivosti se meze nekladou a blbost je nekonečná.
Tenhle sen mě drží už docela dlouho. Možná někdy od 15ti let, kdy jsem poprvé začala opravdu péct a moje rodina se vždycky mohla utlouct. Pamatuju si, jak si máma vždycky stěžovala, že když peče ona, nikdo to nejí, ale když něco upeču já, je to pryč, sotva to vyndám z trouby. Já vím ,že moje vyhlídky na to, kde bych si svůj podnik otevřela jsou trochu šílené, ale jsem jenom prostré děvče, co má přehnaně veliké sny, tak mě nechte si je snít.

Taky si pamatuju dobu, kdy jsem chtěla být spisovatelka. Ještě občas mě to chytne a říkám si, že to pořád můžu zkusit. Nápadů mam plnou hlavu a několik krátkých povídek, které jsem napsala v minulosti také měly úspěch. Jenže se znám, a když se pustím do něčeho dlouhodobého, nikdy nemám dostatek motivace, abych to dokončila. Dojdou mi nápady, zapomenu psát, jsem líná, najednou mi celý zápletka přijde triviální a hloupá, vždycky se něco najde, co mě zastaví.
Teď, když dokončím nějakou knížku, která mě naprosto uchvátí, si občas řeknu, že bych hrozně ráda někdy napsala něco takového, něco, co se člověka dotkne, zanechá na něm stopu a bude chtít víc. Jenže, to bych nesměla bejt prokrastinující líné prase, které se nechá zastavit svou vlastní hlavou. Ach jo.
Taky originální nápady občas váznou. V dnešní době už je těžké přijít s něčím naprosto orignálním, nebo něčím, co bude něčím zvláštní, jedinečné, co člověka donutí jít a sáhnout po tom, aby si to přečetl. Nápadů mam sice dost, představivost taky a ráda si hraju s příběhama v hlavě, ale když dojde na to, abych to vyjádřila slovy, nějak to vázne. (Hlavně od té doby, co používám víc angličtinu, než češtinu, přijde mi, že teď jsem naprosto nemožná v obouch jazycích).

No a pak jsou tady ty normální sny, které se možná jednou stanou, jako třeba dokončit univerzitu (již brzy na tomto blogu, stay tuned), konečně se rozhodnout, co se svou budoucností (v měřítku, které dokážu následovat), založi rodinu, milující manžel, alespoň jednoho psa, taky trochu cestovat - alespoň většinu Evropy), atd atd. Takové ty normální věci, co se od budoucnosti očekávají.
(Ale ta kavárna mě asi jen tak nepustí, jen si jí nejspíš možná jednou otevřu tady v Anglii nebo zpátky doma v ČR, eh).

Uvidíme. Třeba se někam dostanu. (Do blázince nejspíš).
Taky máte nějaký šílený sny? Dejte mi vědět, ať se tu necítím jako blázen sama, děkuji ;-*
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama