Zbytečnosti, bez kterých nemohu žít

24. srpna 2018 v 20:37 | Black soul |  Bláznův svět
Nejdřív jsem si myslela, že na tohle téma týdne nemám, co napsat. Seděla jsem před obrazovkou počítače a říkala si "co je sakra zbytečnost, kterou nutně potřebuju, ale vlastně je to fakt zbytečnost?" Nějak mi nic nešlo na mozek, než jsem se podívala na postel a uhodilo mě to. "Ty jsi blbec, viď?" řekla jsem si a rozhodla se psát.


Smějte se mi, jak chcete, ale ve svých 21ti jedna letech jsem emočně vázána ke svému plyšovému tygrovi, želvě a ruské ovci, o které jsem si myslela, že ruská ovce, než jsem zjistila, že je to vlastně sob. Kdysi to býval ještě jeden tygr, ale toho jsem někde ztratila při dovolené na Kosu, před pár lety, trochu jsem to obrečela (mamka si ze mě tekrát utahovala, že její kolegyně dcera brečí nad klukama z dovolený, já řvu nad ztraceným plyšákem, no jo, priority, že). O asi dva roky později jsem v zoo ve Dvoře králové nad Labem objevila takovou menší kopii stejného tygra a teď je mojí srdčení záležitostí on. Cestují se mnou všude, kdyby po mě někdo chtěl náhodně otevřít batoh, asi by se divil, jak moc vypadá spíš jako batoh devítileté holky a ne holky, který je skoro 22. Ale co naděláte, moje vnitřní dítě jen tak nezmizí.

Možná jste se na začátku zamysleli, proč mi odpověď na tohle téma došlo, když jsem se koukla na svou postel. No ono to tak nějak s tím souvisí, protože další věcí je můj malej polštářek. Ten fialovej ušmudlanej hoch s velkým C na přední straně už se mnou žije tak nějak bezmála 12 let. Kdysi jsem ho koupila v Německu, když jsem byla s rodičí na dovolené a od té doby ho prostě potřebuju. Bez něj prostě nemůžu spát a nekrutně tou hlavou, já vás vidím. Už jsem ho několikrát musela zašívat a opravovat a prát se o něj se svým psem, protože mi ho chtěl ukrást a pravděpodobně rozcupovat v bojí o mou lásku, ale vždy jsem ho nějak ubránila. A vsaďte se, že jestli se nerozpadne stářím a neustáůým užíváním, bude se mnou až do smrti, protože mě od něj nic neoddělí.

No a pak ještě sluchátka. Když bez nich vylezu z baráku, svět najednou nabyde na takové pochmurnosti. Už jen vylézt ven mezi lidi bez toho, aniž bych poslouchala hudbu je utrpení, protože je větší pravděpodobnost, že na mě někdo bude mluvit a to já fakt prostě nemám ráda. Sluchátka jsou takovým signálem, že to můžete zkusit, ale já vás neuslyším. Bez nich si přijdu jako nahá s červeným terčem přímo na čele, který vykřikuje na ostatní "Jasně, jen se ptejte, kudy kam, já vás omylem pošlu jinam". Protože tohle se mi u nás ve městě stává furt. Takže radši budu o pět minut déle tam, kde mám být, než riskovat.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře

1 Talaniel Talaniel | E-mail | Web | 24. srpna 2018 v 21:29 | Reagovat

Tak plyšáka už nemám, ale sluchátka - tomu plně rozumím. Sice je venku nenosím, protože je tam, zejména v MHD, takový hluk, že by z toho byl hudební zážitek na nic, ale doma a v práci skoro furt.

2 Eliss Eliss | Web | 25. srpna 2018 v 8:45 | Reagovat

Některé plyšáky z dětství mám také schované, ale jen na památku :-)

3 padesatka padesatka | E-mail | Web | 25. srpna 2018 v 13:30 | Reagovat

No, zasmála jsem se, díky...
Chlapci na plyšáky nežárlí...? ;-)

4 K. K. | E-mail | Web | 25. srpna 2018 v 18:13 | Reagovat

Zrovna včera jsem měla na návštěvě kamarádku. Když mi vkročila do pokoje, nadšeně zvolala: "Gága!" - ano, taky mi pořád plyšáky v posteli. Pravda, většina už je v komoře, ale sem tam si nějakýho i dneska pořídím (naposledy jsem si koupila krásnýho háčkovanýho jednorožce z charity).

Se sluchátkama to mám stejný, nedovedu si představit jít někam bez nich.

5 Sacharin Sacharin | E-mail | Web | 26. srpna 2018 v 15:40 | Reagovat

Pobavilo, zařazuji do výběru na téma týdne :-)

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama