Životní cíl

2. července 2018 v 23:35 | Black soul |  Zmatek v hlavě
Každý den si kladu otázku, co vlastně od života chci. S posledním rokem na vejšce bych se honem rychle měla rozhodnout, jestli chci pokračovat ve studiu nebo jít pracovat a jaké další možnosti vůbec mám. Měla bych se rozhodnout, jakým směrem bych chtěla ubírat svou kariéru, protože mám dva obory a jeden z nich si prostě budu muset asi vybrat. Měla bych se rozhodnout, jestli chci zůstat v Anglii, nebo se vrátím do Čech, nebo půjdu někam úplně jinam. Měla bych zvážit hodně věcí, ale ráda si myslím, že mám ještě čas a ještě chvilku asi mám.



Chci se soustředit na jiné životní cíle. Na ty, které jsou v několika ohledech mnohem těžší, než budoucí kariéra. Na ty, které zaberou více času, snahy a úsilí, na ty, které mi stavějí do cesty překážky a smějou se na mě z koutku mohí mysli. Na ty, které jen tak někdo nevidí, necítí, nemůže si na ně sáhnout, na ty, o kterých vím jenom já.

1. Nakopat úzkosti zadek.
V několika ohledech je moje úzkost tak hrozně omezující a unavující, že mě až omezuje v některých aktivitách, nebo začleňování se do společnosti. A možná kvůli tomu tak trochu mám problém si i najít někoho k sobě.
Nezáleží na to, o co jde, ať už je to něco, co dobře znám a dělám každý den, nebo je to naprosto něco nového, něco, co ještě nemám "ohmatané", je to v mé hlavě. Hodinu před tím, než jdu do práce, i když už tam dělám třetím rokem, cítím nervozitu v žaludku, začnu být neklidná, potí se mi ruce a cítím obrovskou nechuť odejít z baráku.
Vyrazit ven s přáteli zní jako dobrej nápad, než dojde na onen den a dvě hodiny před tím už vymýšlím nějakou výmluvu, protože najednou myšlenka na to, že budu muset odejít z pokoje a vylézt ven je neúnosná, prostě nemůžu, nechce se mi, chic sedět doma na zadku v bezpečí svého pokoje a ignorovat svět.
Zvednout telefon a někomu zavolat? Pokud si v hlavě pečlivě nepřipravím scénář, tak mam pocit, že se pozvracím. Nedej bože, že rozhovor nejde tak, jak jsem si ho v hlavě připravila, protože jakmile musím improvizovat, polovina vět, který vyjdou z mojí pusy z ní jako přes google překladač, nedávají žádný smysl, já jsi jsem toho plně vědoma a jsem potom ještě víc nervózní a tím míň dávám smysl.

2. Naučit se říkát NE.
Asi to trochu patří k prvnímu bodu. Vždycky se cítím tak hrozně špatně, někomu říct na něco ne, že i když se mi něco smrtelně nechce pro někoho udělat, nemám koule na to, abych řekla ne a pohnula se dál, prostě na to nemám. Lidi, co mě znají to moc dobře vědí a často toho zneužívají, já jsi jsem vědoma toho, že to zneužívají, ale prostě jsem jaká jsem a i když mě to neskutečně štve, motám se v začarovaném kruhu, z kterého doufám jednou zvládnu uniknout.

3. Poslední bod se těžce formuje. Nevím, jak ho nazvat. Asi tak nějak od všeho trochu.
Je spousta věci, které vím, že musím změnit nebo na nich zapracovat tak, abych byla sama se sebou spokojená. A vím, že před sebou mám dlouhou cestu. Nevím, kde člověk sesbírá tolik problémů za tak krátkou dobu života, ale holt si každej sebou táhneme pytel sraček, kterých se musíme postupně zbavit.
Vím, že od sebe odstrkuju lidi, protože na někoho, kdo má až podivný strach z toho, že zůstane úplně sám, taky mám strach si k sobě někoho pustit. Hádám, že když nevěřím sama sobě, je těžké věřit někomu jinému. A až mockrát mě někdo zklamal na to, abych nechala někoho lehce do mého života vstoupit. Asi tím posledním bodem chci říct, že musím uzavřít sama se sebou mír. Srovnat se s věcmi, které jen tak nezměním, srovnat se sama se sebou a naučit se mít samu sebe ráda. A i když jsem zavtvrzelý pesimista, tak nějaká část mě věří, že jestli se mi někdy podaří alespoň trochu naplnit bod 1 a bod 2, tak bod 3 se postupně sám dostaví.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře

1 Think Think | Web | 3. července 2018 v 8:42 | Reagovat

Ani nevíš, jak moc ti rozumím. Ve všech třech bodech... :-? Kolikrát se divím, proč jsem tak hrozně nervózní, když o nic nejde... Když vím, že se nic nemůže stát...? Je to hrozný nesmysl. Ale neskutečně zákeřný a těžko se ho zbavuje. Takové bloky prý nejčastěji vznikají v dětství, kdy je člověk nejvíce citlivý. Takže pokud jsi zažila nějaké vztahové drama, například nekonečné hádky s kamarádkami, klidně to může být příčina, i když se to zdá jako hloupost.

Přeji ti hodně štěstí.

2 masterofexceptions masterofexceptions | E-mail | Web | 3. července 2018 v 12:55 | Reagovat

ou ..., citim s tebou. Asi jsem to nikdy nezazival az tak intenzivne jako ty, ale povedome mi to je. Preji hodne odvahy a vule :-)

3 tema-tydne tema-tydne | Web | 6. července 2018 v 10:02 | Reagovat

Zařazeno do výběru na tema-tydne.blog.cz

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama