Příběh jednoho města I.

2. července 2018 v 20:37 | Black soul |  Píšu, kreslím...
Představte si malé městečko. Kdysi zde býval velký provoz a přejít silnici bylo skoro nemožné, jednou auto za druhým vás míjelo, zatímco stojíte na přechodu a v hlavě počítate o kolik minut si vlastně můžete dovolit se opozdit a výsledek neni nijak lákavý, dokud se někdo nerozhodl postavit kolem města obchat a odvést veškerou zbytečnou dopravu pryč z města. Dneska si můžete lehnout na silnici v pravé poledne a přejede po vás maximálně cyklista.



Představte si městečko s pár obchodama, školou starou jako metuzalém a děsivou továrnou uprostřed. Ta továrna se tak nějak stala symbolem. Nikoho nezajímá, že se tu narodil slavný český malíř, že tu máme docela úspěšný orchestr a nebo super nové náměstí, které jako by vypadlo z amerického filmu, naše polorozpadlá továrna je takové malé městečko duchů uprostřed našeho městečka. Nedávno jsem si dokonce všimla, že jeden z těch kominů je nakřivo a každou chvilku vypadá, že spadne. Takže vlastně taková menší šikmá věž v Pise ala u nás v Čechách.

Vždycky jsem si myslela, že naše město je obyčejné, takové normální, nijak veliké, ale ani nijak malé. Pokud potřebuju základní potraviny, vyběhnete do samošky a pokud náhodou to nenajdete tam, pro trochu větší výběr se můžete rozhodnout ze dvou supermarketů. Život tu plyne jako kdekoliv jinde, nic nejde pomalu, ale ani převratnou rychlostí a sem tam se někdo ve vyšších místech rozhodne, že potřebuje něco opravit, a tak se to opraví.
Nebo jsem si možná nikdy našeho města nevšímala. Po cestě do školy a ze školy na základce jsem se spíš věnovala blbinám a na střední už jsem chodila do jiného města a naším udělala jen pár kroků na autobus. Dny jsem trávila zalezlá doma a všechno mi bylo jedno. Na vysokou jsem to vzala ještě dál a rozhodla se odejít do jiné země. A možná tohle bylo tím hlavním důvodem, proč jsem si najednou začala svého rodného města víc všímat.

Když jsem se letos vrátila na prázdniny domů, naše známá vyrazila na týden do New Yorku. Slavila letos 70 let a tak jí její dlouholetá kamarádka vytáhla na pořádnou dámskou párty. No, jakože po památkách a tak. Když se vrátily, naše známa konečně dala sbohem stresu a když mi vyprávěla, jaké to bylo, musela jsem se smát, protože jsem se dozvěděla, že si to nakonec ani vlastně neužila, protože v momentě, kdy nasedla v Praze do letadla se začalal stresovat a nepřestala, dokud zase v Praze o týden později nepřistála.
Z celého výletu obě nafotily kolem tisícovky fotek a rozhodly se udělat takovou menší sešlost v naší výstaní síni a udělat takovou malou prezentaci o New Yorku.
Víte jak se někdo rozhodne odjet někam, kam se normální člověk jen tak nedostane a po celém městě je z toho velký boom a všichni chtějí vědět jaké to bylo a slyšet jak je New York úžasný a pak půjdou domů a budou snít o tom, jak se tam taky jednou podívají? No tak přesně takhle nějak to bylo.
Jednoho pátečního večera se naše výstaní síň naplnila spoustou důchodců, já tam byla nejmladší a přišla jsem si jako z jiné planety. Všechny babky kolem si šeptaly, jak jsou ty skleněný bytovky na fotkách obrovský a jak můžete cítit ten moderní život na vás dýchat (já vám řeknu, že jsem teda cejtila dech, ale rozhodně to nebylo z těch fotek) a někdo dokonce pronesl, že je to ďáblovo město.
Slova se ujala kamarádka naší známé, naše rodinná známá jen seděla v publiku a sem tam prohodila nějakou poznámku. Když opomenu fakt, že veškeré anglické názvy, které se vyskytly v proslovu té kamarádky (až mi občas uši krvácely), tak to bylo docela zajímavý. Člověk si nakonec uvědomí, jak i Praha je oproti Big Applu zaostalá.

Po celý týhle prezentaci byla chvíle na dotazy. Jak už to bývá, nikdo žádný dotaz neměl, ale za to se strhla vášnivá debata několika důchodců, kteří v New Yorku byli taky, a tak se vyměňovali vzpomínky a názory a dojmy, a to už jsme se s mámou sebraly a pomalu se uklidili z dohledu.

A jak jsem si tak vykračovala domů, rozhlížela jsem se kolem a musela se smát, protože mi to všechno přišlo jako vystřížený z Gilmorek nebo nějakého tomu podobného seriálu.

A tak jsem si řekla, že o tom napíšu. Protože proč ne.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře

1 Kamarád do deště Kamarád do deště | E-mail | Web | 5. července 2018 v 10:50 | Reagovat

:-)

2 Janinka Janinka | E-mail | Web | 5. července 2018 v 16:50 | Reagovat

Skvělý čtení :-).

Na třídních schůzkách jsou zase dotazy vždy a není jich málo. Ty aktivisty bych někdy střílela :-D.

3 Blue Jane Blue Jane | Web | 6. července 2018 v 20:48 | Reagovat

Všude dobře... doma nejlíp ;-) .

4 slunecnyden slunecnyden | Web | 8. července 2018 v 16:14 | Reagovat

A já mám ráda vyprávění cestovatelů. I když jsou to třeba jen dvě kamarádky, které si vyjely na výlet a udělaly tisícovku fotografií :-)

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama