Duben 2018

Můj život v otázkách

25. dubna 2018 v 0:01 | Black soul |  Zmatek v hlavě
Když jsem byla malá, sotva jsem se naučila mluvit, nejdůležitější otázka pro mě byla "Kde je máma?". To dává smysl, ne? Máma je v tu chvíli všechno a i když to znamená, že budete otravovat všechny kolem tou stejnou otázkou pořád a pořád dokola, musíte se prostě dočkat odpovědi.

Když mi bylo kolem šesti let, nejdůležitější otázka pro mě byla "Jaké to je ve škole?". Ptala jsem se všech, protože jsem chtěla vědět, jaká je první třída, jestli je to legrace? Jestli mě to bude bavit? Je to tak, jak jsem si vysnila? Nemohla jsem se dočkat.
O rok později se ta otázka změnila v "Musím opravdu do tý školy?" a ta otázka se mnou zůstala až do třeťáku na střední.

"Co chci dělat po maturitě?" byla nejdůležitější otázka ve čtvrťáku. Nikdo mi na ní nebyl schopný odpovědět, dokonce ani já, což bylo celkem tragické, a tak jsem na konci února a března podávala bez hlavě přihlášky na všechno možné v naději, že třeba z těch sto padesáti milionů rozhodnutí mi jedna z nich přijde jako ta správná, až budu mít maturitu za sebou. Ironie byla, že ta poslední naděje přišla v půlce srpna.

"Co dál?" táhla se se mnou nejdůležitější otázka od srpna až do začátku října. Skoč do letadla a odleť 1 400 kilometrů daleko od domova, když jsi ani nebyla schopná bejt 14 dní sama na táboře? Možná jsem chtěla něco dokázat sobě, možná jsem chtěla dokázat něco svému okolí. Nevím.

Jestli mě dohání k šílenství jedna otázka, která je opravdu důležitá a po skoro dvou letech studia vysoké školy na ní stále nemám odpověď, tak je to "Co chceš dělat v budoucnu?" Pokaždé když se mě někdo zeptá, chci vylézt na strom, střechu, skálu nebo kamkoliv na vysoké místo a křičet, že nemám nejmenší tušení, křičet tak moc nahlas, že to možná konečně někdo pochopí. Nebo třeba do sebe vkřičím trochu rozumu a konečně se nad sebou zamyslím. Kdo ví.

Co je ale pro mě nejdůležitější otázka teď... je asi to, na co se ptám sama sebe každý den už asi měsíc. "Co vlastně od života čekáš?" A až na to přijdu, tak o tom třeba napíšu nějakej smysluplnej článek (co dává větší smysl, než tenhle).

Když zavřu oči

19. dubna 2018 v 1:34 | Black soul |  Píšu, kreslím...
Pokaždé když zavřu oči
citím jak se uvnitř plíží strach,
že to jediné, co kdy za víčky uvidím,
bude tvoje tvář
a i když si nejsem jistá, jak už přesně vypadá,
stále slyším tvoje slova
tvůj hlas
tvůj smích
když ses mi snažil vysvětlit věci,
kterým jsem nerozuměla
a které jsem neznala...
...strach, že jsi ukradl kousek z mého srdce
které už tak bylo robzité
a ty, když jsi ho nevědomky lepil zpátky
prostě jsi si kousek vzal
a rozhodl se nevrátit ho zpět.

Pokaždé když zavřu oči
a snažím se v noci spát,
slyším tón klavíru a zvuk kytary,
když ses mi několikrát snažil hrát
a čekal jsi, jestli poznám
jestli je to známá melodie
nebo něco, co jsi napsal v osamělé chvíli
a pak tvrdil, že to nemá hlavu ani patu
a chtěl si vědět, co si myslím
když poslouchám každou notu
a moje mysl je plná hudby
která je jenom a jenom tvoje
tak jsem si přála být i já.

Pokaždé když zavřu oči
a snažím se nemyslet
vzpomenu si, že se nemám kam schovat
protože co mi bylo jednou úkrytem
jsi pro mě zničil
najednou každá písnička v mém playlistu
je o tobě a nebo s tebou spojená
a já nemám sílu na to
abych něco změnila,
protože bolest je to jediné
co mi zbylo
když zavřu oči.