Někteří lidé vám pomohou si to v hlavě urovnat

8. března 2018 v 19:41 | Black soul |  Zmatek v hlavě
Pokaždé, když projíždím tumblr, narazím na nějakej super citát, kterej přejedu očima a nijak ke mě moc nepromluví. Takhle, citáty mám ráda, někdy donutí člověka, aby se zamyslel, ale nikdy se mnou nezůstanou moc dlouho. Nedávno jsem ale narazila na jeden citát, který zněl nějak takhle - NĚKTEŘÍ LIDÉ VÁM VEJDOU DO ŽIVOTA, ABY VÁM POMOHLY SI NĚJAKÉ VĚCI UVĚDOMIT. V tu chvíli mi to bylo nějak jedno, moc jsem se nad tím nezamyslela a jela jsem dál, ale dneska jsem si uvědomila jednu věc...



...Mám spolubydlícího. Do určité míry spolu jakž takž vycházíme, nebo jsme alespoň vycházeli. Pokaždé, když jsme strávili nějaký čas všichni v kuchyni při našich pátečních objednávacích večerech, kámoška mi začala tvrdit, že mezi námi něco ne, že spolu máme nějakou chemii. Jeho kamarád, co ho zná delší dobu, později začal taky. Že prostě z našeho chování, když jsme někde spolu jde jasně najevo nějaká chemie. No tak fajn. Mě to bylo celkem jedno, jenže pak se v bytě jednoho dne ukázal s jinou holkou a mě udeřila realita toho, co to vlastně bylo. Já mu byla jen jednoduše pro smích a všichni ostatní si mysleli, že to je něco víc. A bohužel, mě to došlo až dneska.

Nosím hodně černou barvu a mam dost barevný vlasy a spolubydlící si ze mě dělají srandu, že jsem emo/goth. Nejsem, jenom se prostě cítím pohodlně v černé barvě a barvení vlasů provozuju už nějakou řádku let, je to jakýsi můj způsob projevu, protože jsem opravdu hodně tichý člověk a síš taková šedá myš, takže nabarvit si hlavu na nějakou křiklavou hlavu je můj způsob projevování se. Vím, že dva z mých spolubydlících sice neustále házejí vtipy o tom, jaký jsem emo a tak, ale myslejí to fakt ze srandy, vždycky když si myslí, že to přehnali, tak se omlouvají a vysvětlují, že je to jenom vtip a já to beru. Vyrostla jsem s bratránkem a jeho kámoše a vytočit mě je fakt docela těžký. Ale pak je tu on. A on to bere do extrémů. Nejen, že se posmívá mojí výslovnosti (jako češka mam problém s výslovností některých anglických slov a to prostě jen tak nezměním.. a jemu to přijde extrémně vtipný), ale taky do mě furt rejpe, protože občas chodím hlasitě, protože nosím hodně černou a protože občas nosím černou rtěnku. Teď upgradoval svoji tyranidu tak, že kdykoliv nahraju nějakou fotku na instagram, připíše mi k tomu do komentářů nějakej super hashtag, jakože třeba #temnotajemůjživot nebo #skrývámsvoutvářprotožemojedušejemoctemná.

Když mě pak dneska viděl v kuchyni potom, co jsem nahrála včera novou fotku a ptal se, jestli jsem viděla ten komentář, po mém komentáři, že to neni vtipný, prohlásil, že si za to můžu sama. A mě v ten moment došlo, že jsem mu prostě jenom pro smích.

1. Nikdy jsem o sobě netvrdila, že jsem emo.
2. Nevím, co mu brání v tom, aby prostě jen pokračoval dál v projíždění instagramu a ignoroval cokoliv, co tam zveřejním. Nevím, co mu dává potřebu dělat takovýhle kraviny, ale nakonec dělá idiota akorát sám ze sebe.

Hrozně dlouho jsem měla problém s tím, abych se naučila mít sama sebe ráda. Vždycky jsem se k smrti nenáviděla a nemohla jsem samu sebe vystát. Neříkám, že jsem sama se sebou spokojená teď, ale cítím se sama se sebou mnohem víc spokojenější, než kdykoliv před tím a to je pokrok. Aby se člověk naučil mít rád sám sebe, stojí to hodně usílí a snahy a není to lehká cesta, ale já se tam konečně pomalu dostávám. Možná, že můj humor není nejlepší, možná že používám sarkasmus až moc, možná, že nosím příliš mnoho černé a můj hudební vkus neni nejlepší. Nejsem dokonalá, ale nikdy jsem netvrdila opak. A nikdy ani dokonalá nebudu, ale konečně... konečně po tolika letech sebenenávistí může říct, že se dostávám někam, kde chci být. Že se dostávám do bodu, kdy můžu říct, že dokážu být sama se sebou o samotě, aniž bych si chtěla losknout hlavu o zeď. A pokud se chce někdo smát tomu, kdo jsem, pokud se někdo chce smát mému hudebnímu stylu, způsobu jakým se oblékám, jestli chce někdo mít urážlivý poznámky na make-up, který nosím, fajn. Je mi to naprosto jedno, protože já se rozhodně nedohlám měnit. Nakonec to víc řekne o jejich osobnosti.
Jsem kdo jsem a komu se to nelíbí, toho v životě nepotřebuju.

Nakonec tomu blbovi vlastně může bejt vděčná. Protože díky jeho chování mi došlo, jak moc jsem sama se sebou udělala pokrok, jak moc si sama sebe vlastně vážím a že si od něj rozhodně nenechám nic líbit.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře

1 jeife jeife | E-mail | Web | 8. března 2018 v 20:50 | Reagovat

Jak píšeš, někteří lidé nás dovedou k zamyšlení. Dost možná je to jejich jediná role v našem životě, tak jim nebraňmě dělat to pořádně :)

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama