Monsters in my head

5. září 2016 v 16:46 | Black soul |  Zmatek v hlavě
Občas mám pocit, že nad seou nemám kontrolu. Občas se v hlavě zahloubám tak moc, že najednou nevím, jestli ještě myslím já, nebo se mi vkradl do hlavy někdo jiný a vkládá tam své myšlenky on. Občas se bojím, nad čím vším jsem schopná přemýšlet a hlavně... Dot často se svých vlastních myšlenek bojím.

Stačí málo. Stačí špatný pohled, stačí nepatrný záchvěv koutku úst někoho, koho ani nemusím znát a je to tady. Začnu se bát myšlenek, které začnou vystrkovat drápky "Smějí se ti." "Myslí si o tobě, že jsi divná." "Měla by jsi se schovat, akorát tu ze sebe děláš trapku a všem si pro smích." Bojím se jít ven, protože moje myšlenky mi nedovolí jen tak kráčet po chodníku a usmívat se na svět. Bojím se většího davu lidí, protože moje myšlenky mě táhnou ke dnu jako kotva nečekanou rychlostí blesku. Bojím se mluvit s cizími lidmi, protože moje myšlenky mi to neulehčují. "Radši mlč, řekneš nějakou kravinu a ztrapníš se." "Nemluv, budou se ti smát, protože když jsi nervózní, koktáš a meleš hovadiny."

Je to sranda být mnou. Ano, mám problém. Ano, měla bych o něm mluvit, ale nevím jak. Myšlenky vám to totiž nedovolí. Měla jsem několik záchvěvů zajít za psycholožkou, nebo se někomu svěřit, ale oni zase vystrkují a našeptávají "Budou si o tobě myslet, že jsi blázen, nedělej to." "Jenom to přeháníš, tohle není žádný problém, všechno moc přeháníš." "Nemusíš o tomhle nikomu říkat, nikdo s tím nic neudělá, jenom si to všechno vymýšlíš." A vždycky vyhrají, protože...Co když si to opravdu všechno vymýšlím? Co když to přeháním? Co když se mi všechno jen nějakým podivným způsobem zdá? Strach z mých vlastních myšlenek nakonec vždycky zvítězí.

Nezáleží na tom, co dělám, kam jdu, ani nad čím přemýšlím, vždycky se to nějak zvrtne. Vždycky se vynoří ta temnota, který se ukrývá v koutku mojí mysli, začne mě nahlodávat a já se topím a topím. Topím se takovým způsobem, kde vám plavecké schopnosti jsou k ničemu. Topím se ve strachu z vlastních myšlenek. Topím se v pocitu, který mi dávají. Topím se sama v sobě. A bojím se.
 

1 člověk ohodnotil tento článek.

Komentáře

1 Error Error | Web | 5. září 2016 v 17:03 | Reagovat

Na jednu stranu jsem si vždy přála mít někoho, kdo by mi byl schopen v takovýchto věcech porozumět, ale na tu druhou stranu nenávidím jenom pomyšlení na to, že by někdo musel procházet tím, čím já. Přesně jako v této situaci.
Vím přesně co každou větou myslíš, dokážu si pod ní živě představit kdy se mi stejné myšlenky honily v hlavě.
Bohužel je to každodenní boj a tak ti naprosto upřímně přeji, abys to zvládala!

2 Lamiria Lamiria | 5. září 2016 v 17:49 | Reagovat

Je to divný že je teď spousta lidí s podobnými problémy na světě a přitom si každý připadá sám a divný. Dalším důvodem proč nejít k psychiatrovi je taky že když si člověk sám o sobě myslí že s nim není něco v pořádku, tak je na tom asi ještě dobře ne ? Když už je to hodně špatný tak tě tam pošlou jiní... Ale zase jestli to má člověk nechat dojít tak daleko.

3 Ariel Ariel | Web | 5. září 2016 v 19:00 | Reagovat

Byla jsem úplně stejná. Vážně jsi dokonale popsala mě třeba před půl rokem. Byla jsem taky přesvědčená o tom, že se mi všichni vysmívají, že mě nikdo nebere vážně a dělají si ze mě prdel, ale dostala jsem se z toho. Už nejsem stydlivá a zakřiknutá a už se lidí nebojím. Jde to zvládnout a jde se z toho strachu dostat, aspoň podle mých vlastních zkušeností. :-)

4 womm womm | E-mail | Web | 5. září 2016 v 21:41 | Reagovat

Všetko toto sa vyrieši keď nadobudneš zdravé sebavedomie. Ak si budeš veriť budeš vedieť, že sa TI nemajú prečo smiať alebo si o Tebe niečo myslieť. Tak ako píše Ariel [3]: dá sa z toho dostať. Veľa šťastia :-)

5 Jana Jana | E-mail | Web | 9. září 2016 v 7:41 | Reagovat

cesta z toho ven je dlouhá. A není jednoduchá, člověk musí hodně chtít. Ale věřím, že to zvládneš a vyjdeš na světlo :)

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama