Září 2016

Z knihy, kterou nikdy nenapíšu

18. září 2016 v 0:04 | Black soul |  Píšu, kreslím...
Postavila jsem se na dvůr před domem tak, jak to občas dělávám, když se chci nadýchat čerstvého vzduchu uprostřed letní noci a trochu se zamyslet, jenže teplým letním nocím dávno odzvonilo a venku se plíží příslib podzimu, který se neoblomně blíží, skoro klepajíc už na dveře. Stála jsem tam jen chvilku, ale cítila jsem, jak se ten kousavý chlad pomalu plazí po mé kůži, prochází každou mou buňkou a pomalu se zahryzává až do morku kostí. Nevadilo mi to. Stála jsem tam dál a užívala se ten pocit, že je mi zima, užívala jsem si ten chladný vánek, co mě hladil, jako by mě uklidňoval a snažil se mi dokázat, že jsem pořád ještě schopna něco cítit, že jsem ještě úplně nezkamenovatěla a pořád v sobě ještě mám kousek toho člověka, kterým jsem kdysi byla.

Zadívala jsem se na oblohu, která byla pokrytá temnými mraky a zabraňovala tak hvězdám zářit v celé jejich kráse. Cítila jsem se jako jedna z těch hvězd. Jako jedna z mnoha, jako jedna z milionu v nekonečném prostoru dalších předmětů, objektů a částeček, které se nikdy nesetkají, ale přesto spolu tvoří jeden celek. Jeden bez druhého by nebyly, a přesto spolu tak úplně nejsou. Cítila jsem se stejně tak zakrytá, jako ty hvězdy, jako když mě blokuje něco temného, něco neproniknutelného a bez ohledu na to, jak moc se snažím dostat zpět na povrch, nemám nad tím žádnou moc a nemohu s tou "zdí" přede mnou nijak pohnout.

Usměvavý cizinec

15. září 2016 v 22:36 | Black soul |  Zmatek v hlavě
Do práce mi vozí balíky jeden hrozně roztomilý kluk. Vždycky si říkám, že se mám alespoň na co těšit, když už tam musím tak dlouho tvrdnout a většinou po třetí hodině nemám co dělát a musím čekat, dokud mi někdo nepřiveze balíky nebo nemusím vyrazit do banky. A právě ten roztomilouš patří mezi "zásobitele" mého pracovního nasazení. Máme spolu takový hezký "vztah". On přiveze balíky, zářivě se na mě usměje, když se blížím k přepážce nebo když otevřu dveře na rampu, předá mi balíky, nebo mi s nimi pomůže za dveře, když jsou moc těžké, pozdraví a zase mi zmizí ze života stejně tak rychle, jako se tam objevil.

Přijdu si trochu jako stalker nebo tak něco, protože toho o něm vím mnohem víc, než ví on o mně. Já jsem jenom ta divná holka, co sem tam přebere balíky, které přiveze, ta, na kterou se občas tak nevinně usměje a nemá tušení, co to s ní udělá a to je asi tak všechno. Já o něm vím naopak docela dost věcí. Vím, jak se jmenuje, protože je to napsané na balíkách, tak vím, že má řidičák, takže mu musí být přes 18, protože ty balíky vozí sám autem, vím, také s čím balíky posílá, protože z názvu "firmy" to lze lehce odvodit a vlastně vím i kdy bydlí. (Pání, zním jako creeper víc, než jsem si myslela.)

Občas mám pocit, že mě ty hnědé oči pronásledují i ve spaní.

Nevěřila bych, že to řeknu, ale docela mi ta práce bude chybět, budou mi chybět ty chvíle, kdy mi předával balíky do rukou, usmíval se na mě a zlepšil mi tak o trochu den. Kdybych si ten úsměv mohla objednat, nejsíš bych neváhala, protože časem mi z té mysli zmizí a já už si na něj nevzpomenu. (A zrovna teď je ta představa neskuteně smutná).

Občas by mě zajímalo, co si myslí on. Nebo možná radši ani ne. Možná je lepší, že to nevím a nikdy vědět nebudu. Na jednu stranu mi to vyhovuje tak jak to je, na druhou stranu občas doufat a přát se také není od věci. Ale tohle se nijak nezmění a tak to navždy bude jen "ten usměvavý cizinec s balíky", takový ten můj strážce dobré nálady, kterého bych si nejradši namočila do kafe. (Jsem magor, adios)

Monsters in my head

5. září 2016 v 16:46 | Black soul |  Zmatek v hlavě
Občas mám pocit, že nad seou nemám kontrolu. Občas se v hlavě zahloubám tak moc, že najednou nevím, jestli ještě myslím já, nebo se mi vkradl do hlavy někdo jiný a vkládá tam své myšlenky on. Občas se bojím, nad čím vším jsem schopná přemýšlet a hlavně... Dot často se svých vlastních myšlenek bojím.

Stačí málo. Stačí špatný pohled, stačí nepatrný záchvěv koutku úst někoho, koho ani nemusím znát a je to tady. Začnu se bát myšlenek, které začnou vystrkovat drápky "Smějí se ti." "Myslí si o tobě, že jsi divná." "Měla by jsi se schovat, akorát tu ze sebe děláš trapku a všem si pro smích." Bojím se jít ven, protože moje myšlenky mi nedovolí jen tak kráčet po chodníku a usmívat se na svět. Bojím se většího davu lidí, protože moje myšlenky mě táhnou ke dnu jako kotva nečekanou rychlostí blesku. Bojím se mluvit s cizími lidmi, protože moje myšlenky mi to neulehčují. "Radši mlč, řekneš nějakou kravinu a ztrapníš se." "Nemluv, budou se ti smát, protože když jsi nervózní, koktáš a meleš hovadiny."

Je to sranda být mnou. Ano, mám problém. Ano, měla bych o něm mluvit, ale nevím jak. Myšlenky vám to totiž nedovolí. Měla jsem několik záchvěvů zajít za psycholožkou, nebo se někomu svěřit, ale oni zase vystrkují a našeptávají "Budou si o tobě myslet, že jsi blázen, nedělej to." "Jenom to přeháníš, tohle není žádný problém, všechno moc přeháníš." "Nemusíš o tomhle nikomu říkat, nikdo s tím nic neudělá, jenom si to všechno vymýšlíš." A vždycky vyhrají, protože...Co když si to opravdu všechno vymýšlím? Co když to přeháním? Co když se mi všechno jen nějakým podivným způsobem zdá? Strach z mých vlastních myšlenek nakonec vždycky zvítězí.

Nezáleží na tom, co dělám, kam jdu, ani nad čím přemýšlím, vždycky se to nějak zvrtne. Vždycky se vynoří ta temnota, který se ukrývá v koutku mojí mysli, začne mě nahlodávat a já se topím a topím. Topím se takovým způsobem, kde vám plavecké schopnosti jsou k ničemu. Topím se ve strachu z vlastních myšlenek. Topím se v pocitu, který mi dávají. Topím se sama v sobě. A bojím se.