Život na koleji je noční můra

11. prosince 2018 v 22:31 | Black soul |  Bláznův svět
Když jsem se letos na začátku září nastěhovala s kamarádkou do bytu na koleji, dělali jsme si legraci, že v tom bytě budeme nakonec zase jenom my dvě holky a zbytek budou kluci. Někdo to asi vzal jako hodně špatný vtip a tak se naše vtipkování rychle změnilo v realitu.
 

Jak se věci mají

2. prosince 2018 v 0:15 | Black soul |  Zmatek v hlavě
Občas bych si přála, aby pro mě psaní bylo jednoduché. Abych se jenom posadila k počítači, otevřela blog/ word a nebo cokoliv jiného a slova ze mě prostě přirozeně plynula. Jenomže realita je jiná. Sednu si za počítač a i když vím, co chci napsat, nikdy to nevyjde tak, jako jsem si to plánovala v hlavě. Desekrát něco smažu, dvacetkrát přepíšu a po deseti minutách už jsem na sebe tak moc naštvaná, že to smažu všechno a řeknu, že to zkusím zase jindy.

Padesát odstínů mne

15. října 2018 v 23:38 | Black soul |  Píšu, kreslím...
Normálně nikdy nevím, co ke svým básničkám mám dodat, ale tohle téma týdne mě rozesmálo, pravděpodobně ne z úplně dobrého důvodu. Už tolikrát jsem plánovala se o tom rozepsat v článku a vylíčit, co se se mno vlastně děje, ale nikdy jsem k tomu nenašla dostatek ??motivace??. Trpím hraniční poruchou osobnosti, takže "Padesát odstínů mne" je pravděpodobně nejvíc výstižná věc, kterou bych v souvislosti s touhle poruchou použila. A protože nikdy nevím, jak se vyjádřit, rozhodla jsem se to prsknout do básničky.
 


Brouci a jiná havěť

11. října 2018 v 14:22 | Black soul |  Píšu, kreslím...
Kdyby se na nás někdo díval z vesmíru pod lupou, museli bychom mu připadat jako mravenci v mraveništi; jako brouci na louce, na chodníku a jako jakákoliv jiná havěť. Nohou na to máme dost, taky jsme různě tvarovaní a barevní a když se náhodou něco semele, tak nikdo v tom prsty nemá a každý dělá mrtvýho brouka.

Sny, které si nikdy nesplním

8. října 2018 v 20:20 | Black soul
Vždycky, když mě chytne panický zachvat ala co vlastně dělám se svým životem, snažím se uklidnit a přemýšlet, co vlastně od života chci. Co je takovým mým super cílem, kterého bych jednou chtěla dosáhnout, bod, do kterého, když se dostanu, tak budu mít všechno, co bych od života chtěla. Některé věci jsou tak trochu samozřejmost, něco, co se jednou určitě stane, možná ne v takové míře, jak jsem si představila, ale rozhodně to tomu nějak bude podobné; a některé věci jsou bláznivé.

Doba lovců

27. srpna 2018 v 12:25 | Black soul |  Bláznův svět
Víte, co mě v dnešní době deptá? Lidé, které nazývám "Online lovci pozornosti". Nejspíš moc dobře víte, co mám na mysli, narazíte na ně skoro všude, facebook, tumblr, twitter, instagram a vlastně prostě naprosto všude, kam strčíte nos a má co dělat s lidma. Nikdy mi hlava nebrala a asi nikdy nepobere, jaký je význam toho, být "instagram model" nebo jak si to říkají. Honit se za lepší a lepší fotkou, lovit "lajky" a komentáře od lidí, kteří pro vás vůbec nic neznamenají, jenom vám zanechají komentář, kterým se vám pokusí vlést do zadku, protože vám závidí, kolik máte "folowerů" a pokračují svůj nudný život dál.

Zbytečnosti, bez kterých nemohu žít

24. srpna 2018 v 20:37 | Black soul |  Bláznův svět
Nejdřív jsem si myslela, že na tohle téma týdne nemám, co napsat. Seděla jsem před obrazovkou počítače a říkala si "co je sakra zbytečnost, kterou nutně potřebuju, ale vlastně je to fakt zbytečnost?" Nějak mi nic nešlo na mozek, než jsem se podívala na postel a uhodilo mě to. "Ty jsi blbec, viď?" řekla jsem si a rozhodla se psát.

Životní cíl

2. července 2018 v 23:35 | Black soul |  Zmatek v hlavě
Každý den si kladu otázku, co vlastně od života chci. S posledním rokem na vejšce bych se honem rychle měla rozhodnout, jestli chci pokračovat ve studiu nebo jít pracovat a jaké další možnosti vůbec mám. Měla bych se rozhodnout, jakým směrem bych chtěla ubírat svou kariéru, protože mám dva obory a jeden z nich si prostě budu muset asi vybrat. Měla bych se rozhodnout, jestli chci zůstat v Anglii, nebo se vrátím do Čech, nebo půjdu někam úplně jinam. Měla bych zvážit hodně věcí, ale ráda si myslím, že mám ještě čas a ještě chvilku asi mám.

Příběh jednoho města I.

2. července 2018 v 20:37 | Black soul |  Píšu, kreslím...
Představte si malé městečko. Kdysi zde býval velký provoz a přejít silnici bylo skoro nemožné, jednou auto za druhým vás míjelo, zatímco stojíte na přechodu a v hlavě počítate o kolik minut si vlastně můžete dovolit se opozdit a výsledek neni nijak lákavý, dokud se někdo nerozhodl postavit kolem města obchat a odvést veškerou zbytečnou dopravu pryč z města. Dneska si můžete lehnout na silnici v pravé poledne a přejede po vás maximálně cyklista.


Můj život v otázkách

25. dubna 2018 v 0:01 | Black soul |  Zmatek v hlavě
Když jsem byla malá, sotva jsem se naučila mluvit, nejdůležitější otázka pro mě byla "Kde je máma?". To dává smysl, ne? Máma je v tu chvíli všechno a i když to znamená, že budete otravovat všechny kolem tou stejnou otázkou pořád a pořád dokola, musíte se prostě dočkat odpovědi.

Když mi bylo kolem šesti let, nejdůležitější otázka pro mě byla "Jaké to je ve škole?". Ptala jsem se všech, protože jsem chtěla vědět, jaká je první třída, jestli je to legrace? Jestli mě to bude bavit? Je to tak, jak jsem si vysnila? Nemohla jsem se dočkat.
O rok později se ta otázka změnila v "Musím opravdu do tý školy?" a ta otázka se mnou zůstala až do třeťáku na střední.

"Co chci dělat po maturitě?" byla nejdůležitější otázka ve čtvrťáku. Nikdo mi na ní nebyl schopný odpovědět, dokonce ani já, což bylo celkem tragické, a tak jsem na konci února a března podávala bez hlavě přihlášky na všechno možné v naději, že třeba z těch sto padesáti milionů rozhodnutí mi jedna z nich přijde jako ta správná, až budu mít maturitu za sebou. Ironie byla, že ta poslední naděje přišla v půlce srpna.

"Co dál?" táhla se se mnou nejdůležitější otázka od srpna až do začátku října. Skoč do letadla a odleť 1 400 kilometrů daleko od domova, když jsi ani nebyla schopná bejt 14 dní sama na táboře? Možná jsem chtěla něco dokázat sobě, možná jsem chtěla dokázat něco svému okolí. Nevím.

Jestli mě dohání k šílenství jedna otázka, která je opravdu důležitá a po skoro dvou letech studia vysoké školy na ní stále nemám odpověď, tak je to "Co chceš dělat v budoucnu?" Pokaždé když se mě někdo zeptá, chci vylézt na strom, střechu, skálu nebo kamkoliv na vysoké místo a křičet, že nemám nejmenší tušení, křičet tak moc nahlas, že to možná konečně někdo pochopí. Nebo třeba do sebe vkřičím trochu rozumu a konečně se nad sebou zamyslím. Kdo ví.

Co je ale pro mě nejdůležitější otázka teď... je asi to, na co se ptám sama sebe každý den už asi měsíc. "Co vlastně od života čekáš?" A až na to přijdu, tak o tom třeba napíšu nějakej smysluplnej článek (co dává větší smysl, než tenhle).

Kam dál