Doba lovců

27. srpna 2018 v 12:25 | Black soul |  Bláznův svět
Víte, co mě v dnešní době deptá? Lidé, které nazývám "Online lovci pozornosti". Nejspíš moc dobře víte, co mám na mysli, narazíte na ně skoro všude, facebook, tumblr, twitter, instagram a vlastně prostě naprosto všude, kam strčíte nos a má co dělat s lidma. Nikdy mi hlava nebrala a asi nikdy nepobere, jaký je význam toho, být "instagram model" nebo jak si to říkají. Honit se za lepší a lepší fotkou, lovit "lajky" a komentáře od lidí, kteří pro vás vůbec nic neznamenají, jenom vám zanechají komentář, kterým se vám pokusí vlést do zadku, protože vám závidí, kolik máte "folowerů" a pokračují svůj nudný život dál.
 

Zbytečnosti, bez kterých nemohu žít

24. srpna 2018 v 20:37 | Black soul |  Bláznův svět
Nejdřív jsem si myslela, že na tohle téma týdne nemám, co napsat. Seděla jsem před obrazovkou počítače a říkala si "co je sakra zbytečnost, kterou nutně potřebuju, ale vlastně je to fakt zbytečnost?" Nějak mi nic nešlo na mozek, než jsem se podívala na postel a uhodilo mě to. "Ty jsi blbec, viď?" řekla jsem si a rozhodla se psát.

Životní cíl

2. července 2018 v 23:35 | Black soul |  Zmatek v hlavě
Každý den si kladu otázku, co vlastně od života chci. S posledním rokem na vejšce bych se honem rychle měla rozhodnout, jestli chci pokračovat ve studiu nebo jít pracovat a jaké další možnosti vůbec mám. Měla bych se rozhodnout, jakým směrem bych chtěla ubírat svou kariéru, protože mám dva obory a jeden z nich si prostě budu muset asi vybrat. Měla bych se rozhodnout, jestli chci zůstat v Anglii, nebo se vrátím do Čech, nebo půjdu někam úplně jinam. Měla bych zvážit hodně věcí, ale ráda si myslím, že mám ještě čas a ještě chvilku asi mám.
 


Příběh jednoho města I.

2. července 2018 v 20:37 | Black soul |  Píšu, kreslím...
Představte si malé městečko. Kdysi zde býval velký provoz a přejít silnici bylo skoro nemožné, jednou auto za druhým vás míjelo, zatímco stojíte na přechodu a v hlavě počítate o kolik minut si vlastně můžete dovolit se opozdit a výsledek neni nijak lákavý, dokud se někdo nerozhodl postavit kolem města obchat a odvést veškerou zbytečnou dopravu pryč z města. Dneska si můžete lehnout na silnici v pravé poledne a přejede po vás maximálně cyklista.


Můj život v otázkách

25. dubna 2018 v 0:01 | Black soul |  Zmatek v hlavě
Když jsem byla malá, sotva jsem se naučila mluvit, nejdůležitější otázka pro mě byla "Kde je máma?". To dává smysl, ne? Máma je v tu chvíli všechno a i když to znamená, že budete otravovat všechny kolem tou stejnou otázkou pořád a pořád dokola, musíte se prostě dočkat odpovědi.

Když mi bylo kolem šesti let, nejdůležitější otázka pro mě byla "Jaké to je ve škole?". Ptala jsem se všech, protože jsem chtěla vědět, jaká je první třída, jestli je to legrace? Jestli mě to bude bavit? Je to tak, jak jsem si vysnila? Nemohla jsem se dočkat.
O rok později se ta otázka změnila v "Musím opravdu do tý školy?" a ta otázka se mnou zůstala až do třeťáku na střední.

"Co chci dělat po maturitě?" byla nejdůležitější otázka ve čtvrťáku. Nikdo mi na ní nebyl schopný odpovědět, dokonce ani já, což bylo celkem tragické, a tak jsem na konci února a března podávala bez hlavě přihlášky na všechno možné v naději, že třeba z těch sto padesáti milionů rozhodnutí mi jedna z nich přijde jako ta správná, až budu mít maturitu za sebou. Ironie byla, že ta poslední naděje přišla v půlce srpna.

"Co dál?" táhla se se mnou nejdůležitější otázka od srpna až do začátku října. Skoč do letadla a odleť 1 400 kilometrů daleko od domova, když jsi ani nebyla schopná bejt 14 dní sama na táboře? Možná jsem chtěla něco dokázat sobě, možná jsem chtěla dokázat něco svému okolí. Nevím.

Jestli mě dohání k šílenství jedna otázka, která je opravdu důležitá a po skoro dvou letech studia vysoké školy na ní stále nemám odpověď, tak je to "Co chceš dělat v budoucnu?" Pokaždé když se mě někdo zeptá, chci vylézt na strom, střechu, skálu nebo kamkoliv na vysoké místo a křičet, že nemám nejmenší tušení, křičet tak moc nahlas, že to možná konečně někdo pochopí. Nebo třeba do sebe vkřičím trochu rozumu a konečně se nad sebou zamyslím. Kdo ví.

Co je ale pro mě nejdůležitější otázka teď... je asi to, na co se ptám sama sebe každý den už asi měsíc. "Co vlastně od života čekáš?" A až na to přijdu, tak o tom třeba napíšu nějakej smysluplnej článek (co dává větší smysl, než tenhle).

Když zavřu oči

19. dubna 2018 v 1:34 | Black soul |  Píšu, kreslím...
Pokaždé když zavřu oči
citím jak se uvnitř plíží strach,
že to jediné, co kdy za víčky uvidím,
bude tvoje tvář
a i když si nejsem jistá, jak už přesně vypadá,
stále slyším tvoje slova
tvůj hlas
tvůj smích
když ses mi snažil vysvětlit věci,
kterým jsem nerozuměla
a které jsem neznala...
...strach, že jsi ukradl kousek z mého srdce
které už tak bylo robzité
a ty, když jsi ho nevědomky lepil zpátky
prostě jsi si kousek vzal
a rozhodl se nevrátit ho zpět.

Pokaždé když zavřu oči
a snažím se v noci spát,
slyším tón klavíru a zvuk kytary,
když ses mi několikrát snažil hrát
a čekal jsi, jestli poznám
jestli je to známá melodie
nebo něco, co jsi napsal v osamělé chvíli
a pak tvrdil, že to nemá hlavu ani patu
a chtěl si vědět, co si myslím
když poslouchám každou notu
a moje mysl je plná hudby
která je jenom a jenom tvoje
tak jsem si přála být i já.

Pokaždé když zavřu oči
a snažím se nemyslet
vzpomenu si, že se nemám kam schovat
protože co mi bylo jednou úkrytem
jsi pro mě zničil
najednou každá písnička v mém playlistu
je o tobě a nebo s tebou spojená
a já nemám sílu na to
abych něco změnila,
protože bolest je to jediné
co mi zbylo
když zavřu oči.

Někteří lidé vám pomohou si to v hlavě urovnat

8. března 2018 v 19:41 | Black soul |  Zmatek v hlavě
Pokaždé, když projíždím tumblr, narazím na nějakej super citát, kterej přejedu očima a nijak ke mě moc nepromluví. Takhle, citáty mám ráda, někdy donutí člověka, aby se zamyslel, ale nikdy se mnou nezůstanou moc dlouho. Nedávno jsem ale narazila na jeden citát, který zněl nějak takhle - NĚKTEŘÍ LIDÉ VÁM VEJDOU DO ŽIVOTA, ABY VÁM POMOHLY SI NĚJAKÉ VĚCI UVĚDOMIT. V tu chvíli mi to bylo nějak jedno, moc jsem se nad tím nezamyslela a jela jsem dál, ale dneska jsem si uvědomila jednu věc...

Maska

5. března 2018 v 23:23 | Black soul |  Píšu, kreslím...
Nosím ji často,
už ani nevím, kdo vlastně jsem,
s nocí jí sundavám,
vracím jí zpět s novým dnem.

Čí je ten úsměv,
patří mě nebo s nocí zmizí taky,
když zavřu svoje dveře,
když odvrátí se všechny zraky?

Jsem cizincem sama sobě
a nikdo nezná mé pravé já,
a já stavím si masku ze strachu,
že to nikdy nikdo ani nepozná.

S tužkou v ruce

28. února 2018 v 19:27 | Black soul |  Zmatek v hlavě
S tužkou v ruce
sedím po tmě
a přemýšlím
jak se zbavit mám
pocitu, co naplňuje
moji hlavu,
bez ohledu na to,
jestli spím,
nebo usínám.

Vidím jenom tvoje oči,
když píšu
o tom, jak se na mě dívají,
a já potom,
když usínám,
sním o jejich barvě
potají.

S tužkou v ruce
píšu slova ve své mysli,
ale papír bílý jako sníh,
připomíná mi ty chvíle,
kdy jsi oči zavřel
a já
slyšela tvůj smích.

Nechtěla jsem
a přesto jsem tu zase,
píšu slova,
co nemají žádný smysl,
ale zatěžují mojí mysl
stejně tak
jako úsměv ve tvém hlase,
když snažím se
na tebe nedívat.

Řekni, jak toužit přestat mám,
pomůže mi tahle báseň?
Když jediné, na co teď myslívám,
jsi ty,
ale to se změní časem?
Alespoň stále
doufám.


Čeho se bojíš?

23. ledna 2018 v 11:36 | Black soul |  Bláznův svět
Kromě strachu ze závazků, zklamání a nedoáhnutí toho, čeho chci, mám celkem normální obavy z "normálních věcí" jako každý jiný. Když jsem byla malá, můj seznam věcí, kterých se bojím, byl o trchu delší a mnohem vtipnější (ehm, ehm... jen si na to počkejte), než teď v jedna dvaceti, kdy mám naprosto pochopitelné fóbie, které mají naprosto rozumné odůvodnění....

Kam dál